Moderní média. Jaká je úloha filosofie při práci v médiích?



Napsal: 14/06/2018 0 comments 148 shlédnutí

Jaká je úloha filosofie při práci v médiích? Přinášejí každodenní novinky ze světa, utvářejí názory, ovlivňují myšlení mas a jednotlivců, vyvolávají emoce, sestavují iluzi světa kolem nás předkládanou pomocí pečlivě zvolených slov, obrazů a zvuků.

Úvod – moderní média

Moderní média mají v dnešní době nesmírný význam. Přinášejí každodenní novinky ze světa, utvářejí názory, ovlivňují myšlení mas a jednotlivců, vyvolávají emoce, sestavují iluzi světa kolem nás předkládanou pomocí pečlivě zvolených slov, obrazů a zvuků. Hlavní složkou mediální zprávy je informace, která se stala nejhodnotnějším zbožím. Média přenáší informace pomocí důkladně vybraného způsobu a v detailně upravené formě ke spotřebitelům a konzumentům mediálního obsahu tak, aby zanechaly co největší – kýžený – dopad, ať už se jedná o zprostředkování zábavy, odborné informace, vyvolání zájmu či emoce, nutkání k nákupu, přiklonění se k názoru a podobně.

V dnešním světě je předním cílem médií oslovení co největší skupiny – publika – a přenesení co největšího počtu informací v co nejkratším čase. Hovoříme tak o mediích masových, mezi jejichž hlavní charakteristiku patří zprostředkovaná jednostranná komunikace k širokým masám, kde zprostředkovatelem je odborná mediální organizace či instituce. Masová média mají hlavní a klíčový podíl na zajišťování komunikace ve veřejné sféře, a přispívají tak – mimo výše uvedené – k rozvoji, proměnám a nastolování kultury, sdílených hodnot, symbolů, významů a výkladů světa.

Moderní média. Jaká je úloha filosofie při práci v médiích?
Moderní média. Jaká je úloha filosofie při práci v médiích?

Filosofie a média

Filosofie médií se začala formovat ve druhé polovině dvacátého století jako odpověď na otázky, které přinesl rozmach komunikačních technologií. Filosofové, kupříkladu Walter Benjamin, Marshall McLuhan, Vilém Flusser nebo Günther Anders, se začali zabývat vlivem nových komunikačních kanálů, obsahem přenášených informací a jejich efektů na publikum.

Filosofie médií zkoumá média a mediální produkty jak z pohledu logiky a etiky, tak z pohledu lingvistického. Pracuje s úvahami o jazyce, písmu a myšlení obrazem, zkoumá použití různých materiálů a technik. Pojednává o vztazích mezi formou a látkou, smyslem a smysly. Klade otázky ohledně vztahu mediálna a estetična, reflexe, racionální argumentace a diskuze, hledání pravdivého poznání, pravdivého zobrazování světa a kritiky běžné mediální a umělecké praxe.

Etika v médiích

Filosofická etika je vědou o morálním jednání a zkoumání morálky, nazývá se také přímo teorií morálky a usiluje o zdůvodnění morálky jako takové. Hledá odpovědi na otázky co je dobré, jak a proč je vhodné jednat a konat a co je to ctnost.

Při konfrontaci s etickým dilematem se pomocí konkrétních etických nástrojů snažíme danou situaci analyzovat a na základě výsledků posoudit, které jednání se zdá být nejvhodnějším. Při posuzování zohledňujeme naší vlastní roli a postavení, vliv daného konání na lidi kolem nás, zvažujeme, zda je konání cnostné a morální. Pochopení a poznání etických nástrojů je důležité pro zvládnutí etických dilemat zejména v případě, kdy problém řešíme v profesním životě a naše rozhodnutí tak bude mít dopad na ostatní, v mediálním světě recipienty informace, tedy publikum. Takovýto čin je pak ideálně mravně dobrý, shodný s rozumem a výsledkem svobodné vůle.

Etika se dělí na další disciplíny, z nichž pro tuto práci důležité jsou etika mediální a žurnalistická. Tato odvětví etiky, která se rozvinula v devatenáctém století s rozmachem tisku a ve dvacátém s nástupem digitálních médií vyžadujících vlastní speciální etické kodexy, čerpají z řady filosofických principů, z klasických křesťansko-židovských hodnot, Aristotelových myšlenek o ctnosti a zlaté střední cestě a poznatků mnoha dalších filosofů, kupříkladu Immanuela Kanta nebo Johna Milla.

Žurnalistická etika

Mezi odvětví etiky patří také etika profesní, která vytváří pravidla a normy popisující jednání zástupců specifických povolání z etického hlediska. Jedná se tak o etiku normativní neboli preskriptivní – předepisující – a deontologickou. Mezi nejznámější příklad profesní etiky patří bezesporu Hippokratova přísaha, slib v minulosti skládaný lékaři zahrnující základní etické principy jejich povolání a kladoucí důraz nekonání ničeho, co by bylo z lékařského hlediska škodlivé a nesprávné.

Žurnalistická etika patří mezi nejlépe a nejpodrobněji popsané odvětví profesní etiky, a to zejména proto, že je základní esencí pro žurnalistické kodexy, tedy psané i nepsané normy používané v každodenní novinářské praxi. Etický žurnalistický kodex je souhrnným dokumentem upravujícím pravidla žurnalistické práce a jeho dodržování je základním stavebním kamenem tohoto povolání. Kodexy slouží jako vodítka pro novináře při vytváření mediálního obsahu a usnadňují rozhodování v každodenních etických otázkách. Jednotlivé redakce, mediální organizace i státní instituce disponují vlastními etickými kodexy, jejichž dodržování hraje velkou roli jak z důvodů právních, kdy kodex upravuje křehké vztahy na pomezí etiky a porušení práva (například ochrana osobních údajů ve zprávě o trestním řízení), tak z důvodů prezentace redakce či instituce samotné, která si dodržováním žurnalistických kodexů zakládá na dobrém jméně a pověsti. Takovou institucí je kupříkladu Česká televize, jejíž Kodex byl schválen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky a stanovuje „zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání závazné pro Českou televizi a její pracovníky.“¹

Preambule Kodexu České televize přímo zdůrazňuje, že ačkoli pojem „kodex“ je tradičně chápán ve svém etickém rozměru a povoluje určitou míru obecnosti pojmosloví, daný Kodex je soubor konkrétních právně vymahatelných norem a jejich nedodržení či porušení bude sankciováno. Syndikát novinářů České republiky, dobrovolné profesní sdružení novinářů, vypracoval Etický kodex novináře, soubor norem závazný pro členy Syndikátu a k jehož dobrovolnému dodržování vyzývá všechny novináře v České republice bez ohledu na jejich členství v Syndikátu.

Mezi etické problémy, se kterými se novináři denně potýkají a o kterých Etický kodex novináře pojednává, patří bezesporu způsob získání informací. Je povoleno pořídit záznam skrytou kamerou nebo jiným nahrávacím zařízením i bez předchozího informování nahrávané osoby, ale její zesměšnění už za neetické považováno je. Stejně tak Kodex pojednává o narušování soukromí, zejména v případě známých osobností, obětí trestních činů či účastníků trestního řízení a presumpce neviny. Rozebírá také klamání a s ním spojené zneužití postavení novináře v případech, kdy se žurnalista vydává za jinou osobu, aby tímto způsobem získal potřebné informace, nebo využívá svého postavení k projevení osobních názorů.

Kodex zmiňuje také úplatky, které se však liší od darů a posouzení, co úplatkem je a není, je ošemetným problémem.

Velmi důležitým bodem je vyváženost informací a nestrannost, nejzákladnější a nejstarší cíle mediálního zpravodajství objevující se již v devatenáctém století. Nevyváženost informací znamená upřednostňování určitých témat či osob nebo skupin a naopak nedostatečné informování o zbytku problému nebo dalších aktérech projednávané situace. Nedostatečné informování má velmi často za následek modelování názorů veřejnosti, zveličování části problému či protěžování určitých osob nebo skupin a naopak zastírání nebo zlehčování částí dalších a neinformování o jiných aktérech. Důležitým bodem kodexu je také zákaz plagiátorství, který se objevuje ve většině kodexů jednotlivých zpravodajských institucí či agentur. Pod plagiátorství se řadí také zprávy z neověřených zdrojů či záměrné neuvádění zdrojů informací.

Americká Hutchins Commission on Freedom of the Press (Hutchinsova komise pro svobodu tisku), založená filosofem Robertem Hutchinsem a Henrym Lucem během druhé světové války, sestavila základní etická pravidla pro média, mezi které mimo jiné patří, že: Média by měla poskytovat pravdivé, kompletní a rozumné informace, měla by sloužit jako fórum pro výměnu komentářů a kritiky a měla by recipientům předkládat pravdivý obraz společnosti, o které pojednává, včetně jejích postojů a názorů.

Propaganda

Zkreslování obrazu společnosti nebo přímo záměrná manipulace s informacemi na zakázku zadavatele pro účely ovlivnění recipientů mediálních zpráv se nazývá propaganda. Termín propaganda je v liberálně – demokratickém světě vnímán velmi negativně, a to hlavně kvůli propagandistické činnosti politických režimů, zejména totalitních. Ve Spojených státech se termín propaganda stal poměrně nepopulárním již po skončení první světové války jako důsledek masivní vládní propagandy pro podporu válečných tažení proti nepřátelskému Německu.

Druhá světová válka a praxe byrokratického socialismu takzvaného sovětského typu způsobily, že se slovo propaganda – jakožto ovlivňování mínění – stalo velmi kontroverzním i pro zbytek světa, a muselo být nahrazeno termínem novým. Autorem nového pojmenování se stal Edward Bernays, první teoretik vztahů s veřejností, který slovo pro propagandu našel nový vhodnější název public relations.

Public relations a média jsou v úzkém vztahu a žurnalista je v současném public a zejména media relations hlavním partnerem PR specialisty. Většina mediálních zpráv předkládaná publiku či čtenářům je uměle vytvořená, založená na symbióze novinářů a zaměstnanců PR, nejčastěji v osobách tiskových mluvčí nebo pracovníků tiskových oddělení organizací a institucí. Jedná se o oboustranně prospěšnou, výhodnou a tradiční spolupráci.

PR specialisté dodávají zaměstnancům médií náměty a obsah denních zpráv, uměle vytvořených informací zajišťujících prospěch firmám, pro které PR specialisté pracují. I přes nový název public relations se stále jedná o propagandu, tentokráte nikoli válečnou, nýbrž propagandu firmy, instituce, produktu nebo názoru. Je na jednotlivém novináři, aby výchozí zprávu zpracoval podle nejlepšího svědomí a za dodržení etického kodexu, ať už se jedná o kodex jeho přímého zaměstnavatele nebo Etický kodex novináře doporučovaný Syndikátem České republiky.

Závěr

Práce v médiích přináší překvapivě značné prolínání s filosofií a jejími dalšími disciplínami, zejména etikou. Pracovník médií, ať už novinář, redaktor či střihač připravující zpravodajský výstup, se denně potýká s problémy shrnutými v etických kodexech jeho zaměstnavatelů a dalších institucí a pokládá si otázky, nad kterými se zamýšleli filosofové již před stovkami let. Je to, co dělám, správné? Je to rozumné a dává to logický smysl? Je mé konání morální? Neovlivňují mnou vytvořené mediální výstupy mylně názory recipientů? Předkládají pravdivé zobrazení situací a světa? Zohledňují i další názory, nereflektují mé osobní zájmy a nediskriminují ty odlišné?

Zdroje

FTOREK, Jozef. Public relations jako ovlivňování mínění: jak úspěšně ovlivňovat a nenechat se zmanipulovat.

TROJAN, Michal. Média a etika.

SANDBOTHE, Mike. Pragmatic Media Philosophy: Foundations of a New Discipline in the Internet Age.

POLÁKOVÁ, Eva a Zuzana MASARYKOVÁ. Etika mediálnej komunikácie v on-line prostredí.

HODOVSKÝ, Ivan. Úvod do etiky.

Slova napsal

Martin Kohout

Správa a content webů. Pracovně s Applem. Technologické novinky o smartphonech.

Web: https://freebit.cz

Chceš se vyjádřit? Tento článek okomentuj, projev názor!